Martin Charvát Libri

V roce 1985 bylo v Brazílii nalezeno tělo Josefa Mengeleho, jednoho z posledních nacistických zločinců, kteří byli stále na svobodě. Studie autorů Thomase Keenana a Eyala Weizmana popisuje, jak identifikace Mengeleho ostatků otevřela cestu k vyšetřování válečných zločinů, které není založeno na svědectví a paměti, ale na forenzním přístupu. Vědci začínají vystupovat v lidskoprávních trestních případech jako expertní svědci, jejichž úlohou je interpretovat většinou kosti a lidské pozůstatky a mluvit za ně. Publikaci doplňuje český doslov Tomáše Dvořáka a Martina Charváta.

Kniha O nových médiích, modularitě a simulaci je nesena analýzou vztahu mezi člověkem a moderní technologií, přičemž důvod pro zaměření se na počítačové médium je ve své podstatě jednoduchý: počítač determinuje nové formy zkušenosti (simulace, virtuální realita), pro něž je zásadní princip modularity. V rámci kyberprostoru totiž nejde o poznání transcendentního typu, ale o rhizomatické uspořádání afektů a střepů kultury, respektive zlomků vědomostí a znalostí, které volně plují v ne­lidském prostoru graficky strukturovaného pole. A jestliže motorizované stroje konstituovaly „druhý věk“ technických strojů, nyní žijeme v době kybernetických a informačních strojů, které vytváří „člověka­stroj“, modulární propojení dvou oblastí, které již není založené na kategoriích užití či jednání, ale na vzájemné intimní komunikaci; jedná se o aparalelní evoluci organismu a stroje. Předložená kniha, kterou lze chápat jako příspěvěk k analýze fyziognomie současné (digitální) kultury a společnosti, se zaměřuje na dvě oblasti: na „novost“ digitálních technologií a na vyjasnění teze o pojetí média jako extenze, která vede k fenoménům umělé augmentace či existence kyborgů.

Kočky na Oltáři zachycují pulz srdce v betonovém městě. Koktejl navazujících myšlenek okamžiku, který mění chuť podle nálady čtenáře. Na stránkách naleznete otisky příběhů i pouhých chvil, ucítíte žár vášně i pálení mrazu nicoty, uslyšíte symfonie západu slunce i ticho širého vesmíru pod taktovkou kouzel poezie. Hlavním zaklínadlem jsou emoce jako přímý důkaz našeho bytí, dar i břemeno, strůjce našich imaginací. Kočky na Oltáři jsou jako sám život šílenou arytmií.

Čtvrtý svazek edice Rozhraní se věnuje vztahům fotografie a elektřiny v 19.století. Od Aldiniho demonstrací reanimace živočišných těl přes zachycení přízraků fotografií až k Röntgenovým paprskům se rozvíjí elektro-fotografické imaginárno, jehož hlavní předpoklad zní, že lidský život je jen simulakrem obrazu, ať už zastaveného, nebo v pohybu, promítaného buď na fotografickou desku, nebo do světa. To, co leží uvnitř obrazu, co je vizualizováno, není nic menšího než primát Smrti nad Životem. Organismy existují pouze v okamžiku, kdy jsou snímány přístroji a aparáty, jejichž desky obsahují záznam repetitivnosti lidského života, který je pouhým fraškovitým přestavením uprostřed nicoty. Těmi, kdo doopravdy žijí, jsou obrazy, jelikož jsou navždy uchovány v hardwaru, ve virtuálním nečasovém voidu, odkud se vyvolává stisk tlačítka, aby znovu a znovu přehrály několik scén. Nikdy nezestárnou, jsou věčné.

Cílem předložené monografie je uvedení do díla Michela Foucaulta a Gillesa Deleuze, zejména co se týče jejich uvažování o povaze vztahu jedince a společnosti. Toto vymezení slouží jako širší rámec pro následné vyznačení specifického pojetí etiky tak, jak se promítá ve Foucaultově „hermeneutice subjektu“ a v Deleuzově „etologii“. První část knihy má formu reflexe Foucaultových analýz psychiatrického diskurzu s ohledem na tematizaci vzájemné provázanosti témat „zdravé mysli“, „poslušného těla“ a „morálky“. Této reflexi je následně dodán širší rámec pozdějších Foucaultových úvah o různých způsobech vládnutí, přičemž nemohou být nechány stranou motivy singularity existence a experimentu, které konotují transverzální překračování daných norem. Druhá část monografie je věnována Deleuzovi, protože pro něj je etika vždy věcí našeho těla, respektive ohledáváním toho, co naše tělo dokáže, a tedy i rozšiřováním schopností našeho těla – experimentálního utváření našeho života. Experimentální utváření nás samotných se odehrává skrze událost, která je něčím, co nelze anticipovat, což vede k tematizaci vztahu mezi etikou a událostí. Monografie se tak snaží poukázat na fakt, že Foucaulta a Deleuze spojuje boj proti smutným vášním a resentimentu, boj proti veškerým formám podmanění.

Kolektivní monografie Michaely Fišerové a Martina Charváta se zaměřuje na problematiku „kyberfotografie“ prostřednictvím současné mediální filozofie, Foucaultovy genealogie a Derridovy dekonstrukce. Autoři analyzují změnu dispozitivu, která nastala s příchodem digitálních technologií v 21. století, a srovnávají analogovou, digitální a kyberfotografii. Pojem „kyberfotografie“ označuje digitální fotografii, která je automaticky pořízena a retušována softwarem „chytrého telefonu“, což je hybridní zařízení kombinující funkce digitální kamery a mobilního telefonu s internetovým přístupem. První kapitola se zabývá vztahem mezi fotografií a „realitou“. Martin Charvát ukazuje, že v diskusi o analogové a digitální fotografii se neustále objevuje myšlenka o existenci nezávislé „objektivní reality“, kterou fotoaparát může zachytit. V „éře“ kyberfotografie je však tento koncept nemožný; kyberfotografie radikálně mění vztah mezi médiem a realitou, stejně jako mezi člověkem a technologií. Druhá kapitola se soustředí na tradiční praxi retuše, jejímž cílem bylo modifikovat původní „autentický“ otisk světla. Michaela Fišerová, inspirována Derridovou filosofií, zkoumá dekonstrukci očekávání „autentičnosti“ v analogové a digitální fotografii. Kyberfotografie je chápána jako nový typ dispozitivu ve Foucaultově smyslu technologie moci, která umožňuje předprogramované modifikace otisku světla. Autorka dospívá k závěru, že digitální dispozitiv kyb

Kolektivní monografie několika autorů se věnuje renesanci gotických narativů v posledních cca 10 letech a jejich transformaci v seriálech tzv. quality TV. Jejím fokusem a prismatem bude prostor amerického Jihu, který je s žánrem „gothic“ spjat již od 19. století a skrze tzv. gotický proud v literatuře od 30. let 20. století formuje jak vnímání tematických konstant a estetických strategií tohoto žánru, tak politické geografie a kultury Jihu jako takového. V souvislosti s rozmachem quality TV došlo k „migraci“ gotické senzibility i do seriálových narativů a stala se v mnoha připadech vlajkovou lodí jednotlivých stanic a produkčních společností (od série American Gothic, 1995–1998, po True Detective, 2014–19).

Monografie se zabývá medialitou díla Karla Teigeho a Vítězslava Nezvala, dvou vůdčích postav českého poetismu, z pohledu filozofie médií. V duchu uvažování Marshalla McLuhana, o které se Martin Charvát opírá, nejsou pro něj média neutrální prostředník, nýbrž způsob vidění a pociťování, který determinuje lidskou zkušenost. Zkoumá, jakým způsobem dochází ve vybraných textech Teigeho i Nezvala k – jakkoliv implicitní – tematizaci vztahu světa, techniky, médií a společnosti, resp. lidského bytí ve světě. Vychází při tom z předpokladu, že u těchto dvou autorů lze rozklíčovat specifickou „mediální ontologii“, která do značné míry určuje jejich nazírání na svět a tvoří tak fundamentální rovinu jejich myšlení. Kniha je určena akademickým odborníkům na filozofii médií, ale také dalším zájemcům o české moderní umění, osobnosti českého poetismu a avantgardního umění.

Předložená kniha se snaží tuzemskému čtenáři v základních konturách a na hlavních uzlových bodech představit myšlení čelního finského teoretika médií Jussiho Parikky. Parikka je proponentem tzv. „archeologie médií“, která problematizuje tradiční chápání dějin médií, technologického vývoje a jeho vztahu ke společnosti či binární opozici mezi člověkem a strojem. Archeologie médií (a geologie médií rovněž) začíná být ve světovém kontextu konstituována jako samostatný univerzitní obor a vědecko-výzkumný přístup. I proto se zdá být nutné věnovat jednomu z jejích hlavních zástupců samostatnou, byť jakkoliv stručnou, česky psanou monografii, která je doplněna překladem jedné z Parikkových studií a rozhovorem s ním.

Filosofii Gillesa Deleuze můžeme charakterizovat jako specifickou ontologii založenou na myšlence čisté diference, která je principem reálné zkušenosti. Proto můžeme o Deleuzovi hovořit jako o zastánci tzv. „transcendentálního empirismu”, fundovaném na Deleuzem vypracované koncepci znaku a sémiotiky. Deleuze je totiž přesvědčen, že naše vnímání světa probíhá skrze znaky, kdy znak má schopnost vyvrátit naše perceptivní a intelektuální schémata ze svých kořenů. Znak je abrupcí a zároveň expresivitou, která má potenciál uvést myšlení do pohybu, a proto se filosofie nutně musí znaky zabývat. Předložená kniha tak vychází z přesvědčení o nerozlučitelnosti filosofie a sémiotiky v Deleuzově díle.