Svým originálním projektem asubjektivní fenomenologie se Patočka připojil k plejádě myslitelů, kteří usilovali rozšířit fenomenologii za meze dané její původní vazbou na transcendentální subjektivitu. Patřil k nim M. Heidegger, E. Fink, M. Merleau-Ponty nebo M. Henry – a v některých částech svého díla i samotný E. Husserl. V jedenácti kapitolách z pera českých i zahraničních odborníků chce monografie osvětlit nejdůležitější z těchto paralel mezi Patočkou a jeho předchůdci i současníky, a vyložit tak Patočkův požadavek asubjektivní fenomenologie v tomto širším kontextu.
Kniha přináší ve třinácti kapitolách pestrou paletu dialogů myslitelů evropské tradice s Lévinasovou expresivní fenomenologií jinakosti, zastoupenou v prvé řadě knihou Totalita a nekonečno. Společným cílem statí je přispět k reflexi a dalšímu rozvíjení Lévinasovy filosofie, která je koncipována jako radikální polemika se zásadními proudy evropské filosofické tradice. Protože Lévinas své myšlení rozvíjí jako konfrontaci, která vytváří ostré polarity, je čtenář jeho díla stavěn před otázku, nakolik je filosoficky oprávněná a nosná. Odpověď na tuto otázku, která je společným úběžníkem této publikace, má proto podobu dialogických statí, v nichž je Lévinas nově konfrontován s mysliteli, kteří jeho stanovisko významně ovlivnili, stejně jako s těmi, kteří, ač bez přímého vlivu, promýšlejí tatáž témata z odlišných východisek. V knize proto nechybí konfrontace s Hegelovým pojetím vztahu k druhému, Kantovou ideou autonomie, Heideggerovým rozvrhem fundamentální ontologie či Husserlovou fenomenologií. Na druhé straně jsou do ní zařazeny také rozhovory s mysliteli, kteří s Lévinasem sdílejí motivy, jakými jsou tělesnost (Patočka) či vztahová existence vůči druhému (Sartre, Merleau-Ponty) a vůči Bohu (Keirkegaard, Buber). Nechybí rovněž téma myšlení diference a negace (Derrida, Adorno), motiv zranitelnosti (Butler), smrtelnosti a vztahu k jazyku (Blanchot).
In Descartes' letztem Werk von 1649 wird das Verhältnis von Geist und Körper sowohl im Rahmen der Klassifikation einzelner Affekte als auch im Hinblick auf das traditionelle Ziel der Moralphilosophie thematisiert, nämlich die Kontrolle körperlicher Regungen durch feste, vernunftgemäße Urteile. Die Originalität von Descartes' Auffassung menschlicher Emotionalität im Vergleich zu dieser Tradition liegt nicht nur darin, dass er für jede seelische Regung eine eigene Definition und spezifische Anwendung findet, sondern vor allem darin, dass er auf die Möglichkeit hinweist, auch schädliche und schwer zu bewältigende Affekte gewinnbringend zu nutzen. Aus diesen können wir mit dem nötigen Abstand dasselbe Vergnügen schöpfen, als ob es sich um eine Aufführung im Theater handelt.
Sborník příspěvků k filosofickému rozboru jednání se člení do pododdílu “motivace a emoce”, “pravidla a kontext”, “racionalita jednaní”, “mluvit a jednat”. Jejich autoři v nich shrnují výsledky své práce k danému problému (F. Karfík, J. Sokol, J. Čapek, O. Švec, F. Wolff, P. Canivez, B. Znepolski, S. Virvidakis, P. Kontos).
