Zdeněk Nejedlý Libri

Pětidílný román z dob národního obrození. Jde zde o období od sedmdesátých let 18. století do dvacátých let 19. století. Román popisuje životní osudy F.L.Věka. Vystupují v něm i další postavy , např. Václav Thám, Jan Theobald Held, Václav Matěj Kramerius aj. Nejvýznamnějšími postavami kromě Věka jsou kněz P.Matouš Vrba, nepřítel francouzské revoluce a vzdělaný dr. Srnka, vyznavač revoluce a nepřítel absolutismu. F. L.Věk je největší pětisvazkové dílo a také umělecky hodnotné a vrcholné Jiráskovo dílo o našem národním obrození. Jirásek dokázal, že jedinec, ale celý lid tvoří dějiny. Líčí život prostého lidu. Všímá si vesnice, venkovského města i Prahy. Události nejsou vymyšlené, autor čerpá z autobiografie dobružského kupce Heka, který popisoval své mládí v Benediktínském klášteře v Praze. Nemluví abstraktně o té či oné vrstvě, ale ztělesňuje ji na osobách. F. L. Věk je veliké klasické a historické dílo naší literatury.

Klasické dílo české literatury detailně líčí dramatické období vrcholící protireformační moci ve 20. letech 18. století v Praze a na Skalce u Opočna.

Historický obraz z druhé polovice XVIII.století. Roku 1628 přišel na statek “na Skalce” nový sedlák. Byl jím Jíra Skalák, který se zúčastnil selského povstání na Opočensku. Po neúspěchu povstání byl tělesně potrestán. Nakonec uprchl a usadil se na statku na Náchodsku, kde si založil rodinu. Dějiny šly dál, ale rod Skaláků i přes všechny útrapy stále žil na “skalce”. Vlastní děj se odehrává v polovině 18.století, za vlády Marie Terezie. Jednoho zimního dne dorazí “na skalku” dva jezdci žádají nocleh. Jsou to mladý kníže Piccolomini a jeho sluha. Kníže si najednou povšimne Skalákovy dcery Marie a pokusí se ji znásilnit. Marii se však podaří uprchnout. Na útěku se ovšem těžce zraní. V tom na statek dorazí Mikuláš Skalák, který knížete napadne. Pranici ukončí Baltazar Uždan, voják z pluku dragounů královny Marie Terezie, který náhodou jede kolem. Skaláci musí ještě téhož večera ze statku uprchnout, protože jim hrozí smrt za napadení knížete...

Bezpečnost českých hranic na Šumavě zajišťovali již od čtrnáctého století Chodové. Byli to drsní hraničáři, kteří se nebáli obětovat život pro dobro státu. Za jejich služby a odvahu jim panovníci udělovali mnoho různých práv a výsad. Například byli poddáni jen králi a nemuseli plnit robotní povinnosti. Po nešťastné bitvě na Bílé hoře se poměry radikálně změnily. Chodské pohraničí koupil Volf Vilém Lamminger, řečený Lomikar, kterého práva a svobody hrdých horalů nezajímaly. A tady narazila kosa na kámen. Vybuchla vzpoura vedená odvážným Janem Sladkým Kozinou... Román Psohlavci popisuje nerovný boj odvážných sedláků proti bezpráví a svévoli státní moci. Nejedná se pouze o čtivé zpracování historického příběhu, odkaz knihy je aktuální i v dnešních časech.

Studie z r. 1926, zařazená pak do 13. sv. Sebraných spisů, načrtává nejprve sociologickou základnu let 60.-80. min. stol., z níž Jiráskovo dílo vyrůstá. Dokazuje, jak Jirásek vlastně dobýval svého obecenstva směrem zdola nahoru. Příčiny toho byly třídní: široké vrstvy porozuměly Jiráskovi ihned a přilnuly k němu, protože je s ním pojilo společné sociální vědomí a cítění. Naproti tomu naše buržoasie nikdy Jiráska za svého umělce nepokládala, jeho spisy četla povrchně, byl pro ni spisovatelem méněcenným a tendenci jeho spisů pak naprosto nepřijímala. V kapitolách "Hronov", "Litomyšl", "Historie" a "Epopeje" ukazuje Nejedlý, jak Jiráskovo umění je založeno na posile slabých proti mocným a objasňuje, proč v každé době zůstávají spisy Jiráskovy lidovým vrstvám milou a užitečnou četbou.