Jevgenij Ivanovič Zamjatin Ordine dei libri (cronologico)

Бич Божий посвящён детству и юности великого завоевателя — царя гуннов Аттилы, который швырнул Европу под копыта своих бесчисленных степных орд. Повесть написана колоритно, увлекательно, ярко и образно. В сборник также входят рассказы, написанные Замятиным в мрачную эпоху революции и первых постреволюционных лет, демонстрирующие различные грани его выдающегося таланта прозаика — от дикой сатиры до поэтического лиризма, от жёсткого реализма до философской притчи.

Der Roman schildert die Erlebnisse des jungen Attila, der als Geisel nach Rom geschickt wird und dort den Verfall des römischen Imperiums mit Verachtung beobachtet. Im Kontrast dazu steht der Historiker Priscus, der die Ereignisse bewusst analysiert. Durch dichte Bilder und fragmentarische Szenen entfaltet Samjatin die innere Entwicklung Attilas und reflektiert die prekäre Lage Roms, während sich der Konflikt zwischen einer aufstrebenden und einer zerfallenden Welt anbahnt.

Im Norden spielt ein blaues Licht, und die Stille wird noch tiefer, noch grausamer. Es ist, als wäre man auf dem Grund der Welt, als türmte sich darüber undurchdringliches, blaues Eis, als schiene durch die tausend Werst starke Eisschicht eine gefrorene Sonne auf den Grund.

Soubor tří próz z různých období tvorby jednoho z nejvýznamnějších ruských prozaiků dvacátého století. Kritická novela Zapadákov (1914), odhalující poměry v carské armádě, líčí tragickou lásku mladého důstojníka na zapadlé vojenské posádce. Novela Psí život (1912) vypráví o venkovském zlodějíčkovi a chudákovi, který se po svízelném životě stává policejním strážmistrem. Poslední z nich, ponurá novela Vysoká voda (1929), je mistrným vyprávěním o ženě, jež si při porodu vzpomíná na zločin, který spáchala na životě své schovanky.

“Per annientare il diavolo è permessa, si capisce, qualsiasi alterazione della verità – e così il mio romanzo scritto nove anni prima, nel 1920, è stato presentato come la mia ultima opera. È stata organizzata una persecuzione quale non si è mai avuta nella letteratura sovietica.” Tratte dalla lettera che Evgenij Zamjatin (1884-1937) spedì a Stalin nel 1931 nel tentativo di vedersi commutata in esilio quella “privazione della possibilità di scrivere” che pesava sul suo animo come una “pena di morte”, queste parole sono la testimonianza della dura censura che colpì Noi, l’avveniristico e lungimirante atto d’accusa contro la spietata e progressiva diffusione del taylorismo nella società sovietica e la morsa totalitaria in cui la Russia sarebbe rimasta strangolata sotto il regime di Stalin. Nella città di vetro e di acciaio dello Stato Unico gli individui sono ridotti a numeri e vivono nel rigoroso rispetto dell’autorità del Benefattore, garante assoluto di una felicità “matematicamente” calcolata. Non esistono né vita privata né intimità. Le pareti degli edifici sono trasparenti, e anche il tempo dell’amore è scandito da orari e modalità rigorose. Scritto in forma di diario tenuto dal costruttore di una macchina spaziale, l’Integrale elettrico, che avrebbe il compito di esportare in tutto l’universo “il benefico giogo della ragione”, Noi incarna una delle più sofisticate e lucide anti-utopie della letteratura novecentesca.(less)