Kniha Toulky ruskou literaturou přináší výběr textů věnovaných ruské literatuře z pera významného českého rusisty, literárního vědce, překladatele a básníka doc. Jiřího Honzíka (1924–2018). Jde o průřez autorovou odbornou tvorbou zaměřený jednak na texty málo známé či obtížně dostupné, ale též na texty dosud nepublikované. Většina dříve publikovaných textů byla jejich autorem přepracována a nově zredigována. Větší část svazku je tematicky spojena s problematikou stříbrného věku ruské literatury, Honzíkova životního tématu, autor však při výběru vhodných textů pohlížel též do období staršího (dílo A. S. Puškina) i blíže k současnosti (tvorba A. I. Solženicyna).
Poslední sbírka poezie literárního vědce, rusisty, překladatele a básníka Jiřího Honzíka je ohlédnutím za životem člověka, kde se motivy milostné prolínají s konečností bytí.
Jiří Honzík se narodil 19. dubna 1924 v Košumberku u Chrudimi. V roce 1950 absolvoval literární historii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde působil následně jako aspirant a odborný asistent. Od roku 1972, kdy musel z univerzity odejít, je překladatelem a literárním historikem ve svobodném povolání. Publikuje od roku 1945 v novinách i časopisech, je autorem četných předmluv a doslovů, pořadatelem řady autorských výborů a antologií (Zlato v azuru, 1980; Poezie přelomu století, 1984; Ústa slunce, 1985, aj.) a překladatelem více než šedesáti titulů z ruské literatury a literární vědy (mj. M. Bachtin, V. Brjusov, N. Gumiljov, A. Lunačarskij, B. Okudžava, B. Pasternak a I. Turgeněv). Samostatně knižně vydal výbor z literárně-historických studií Dvě století ruské literatury (Torst, 2000) a sbírku básní S podzimem za zády (Torst, 2005). Jeho manželkou byla překladatelka a spisovatelka Milena Honzíková (1925–2001).
Výbor z celoživotních studií významného českého rusisty Jiřího Fraňka (1922-2007), profesora Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, obsahuje třináct studií zabývajících se převážně ruskou literaturou - Slovem o pluku Igorově, literární tvorbou starších i novějších ruských klasiků (kupříkladu tvorbou Gogola, Babela, Paustovského, Šolochova či Solženicyna). Do výboru jsou zařazeny rovněž texty věnované problematice překladu, například dílu Bohumila Mathesia, anebo Emanuela Frynty, jednoho z nejtalentovanějších poválečných překladatelů. Jsou zde i zajímavé práce z české judaistiky, oboru, který byl pro J. Fraňka po celý život taktéž nesmírně důležitý.
Pro čtenáře (a to zdaleka nejenom pro rusisty) nejspíše bude kromě kvality a tematické různorodosti vlastních textů, jež zčásti vycházejí knižně poprvé, nečekaným překvapením také rozsáhlá bibliografie Fraňkova díla, která knihu uzavírá a obsahuje celkem 537 položek.
«Ho appena terminato un grande romanzo a cui ho lavorato per quasi dieci anni...» scriveva nel 1960 Vasilij Grossman, scrittore noto in patria sin dagli anni Trenta (e fra i primi corrispondenti di guerra a entrare, al seguito dell’Armata Rossa, nell’inferno di Treblinka). Non sapeva, Grossman, che in quel momento il manoscritto della sua immensa epopea (che aveva la dichiarata ambizione di essere il Guerra e pace del Novecento) era già all’esame del Comitato centrale. Tant’è che nel febbraio del 1961 due agenti del KGB confischeranno non solo il manoscritto, ma anche le carte carbone e le minute, e perfino i nastri della macchina per scrivere: del «grande romanzo» non deve rimanere traccia. Gli occhiuti burocrati sovietici hanno intuito subito quanto fosse temibile per il regime un libro come Vita e destino: forse più ancora del Dottor Zivago. Quello che può sembrare solo un vasto, appassionante affresco storico si rivela infatti, ben presto, per ciò che è: una bruciante riflessione sul male. Del male (attraverso le vicende di un gran numero di personaggi in un modo o nell’altro collegati fra loro, e in mezzo ai quali incontriamo vittime e carnefici, eroi e traditori, idealisti e leccapiedi – fino ai due massimi protagonisti storici, Hitler e Stalin) Vasilij Grossman svela con implacabile acutezza la natura, che è menzogna e cancellazione della verità mediante la mistificazione più abietta: quella di ammantarsi di bene, un bene astratto e universale nel cui nome si compie ogni atrocità e ogni bassezza, e che induce a piegare il capo davanti alle sue sublimi esigenze. «Libri come Vita e destino» ha scritto George Steiner «eclissano quasi tutti i romanzi che oggi, in Occidente, vengono presi sul serio».
Obsáhlý soubor básní známého rusisty (* 1924) shrnuje jeho verše ze 70. a 80. let a vůbec poprvé jej představuje jako výrazného básníka své generace. Honzíkova poetika vychází z důkladného obeznámení se světovou (a zvláště ruskou) poezií 20. století, klíčovou je její epičnost – zvláště u básní, v nichž autor evokuje své válečné zážitky, kdy byl za účast v protinacistickém odboji vězněn. Tematický rejstřík básní je velmi široký: od básních bilančních, načrtávajících obraz celého dějinného období, přes básně společensko-politické (málokdo zachytil v poezii beznadějnou atmosféru husákovské normalizace v 70. letech tak pádně jako Honzík) až četným veršům přírodní a milostné lyriky. Společným jmenovatelem všech básní je stáří, stárnutí – onen životní „podzim“ z titulu knihy, který je v knize evokován s mimořádnou naléhavostí.
Kniha rozsáhlých esejů o ruské literatuře mapuje v autorských medailonech většinu nejvýznamnějších ruských prozaiků a básníků od Puškina po Solženicyna. Zvláštní pozornost je věnována poezii první poloviny 20. století. Kniha, vhodná jako příručka pro studenty, je doplněna bibliografií autorových prací.
