Jiří Honzík Ordine dei libri (cronologico)

Kniha Toulky ruskou literaturou přináší výběr textů věnovaných ruské literatuře z pera významného českého rusisty, literárního vědce, překladatele a básníka doc. Jiřího Honzíka (1924–2018). Jde o průřez autorovou odbornou tvorbou zaměřený jednak na texty málo známé či obtížně dostupné, ale též na texty dosud nepublikované. Většina dříve publikovaných textů byla jejich autorem přepracována a nově zredigována. Větší část svazku je tematicky spojena s problematikou stříbrného věku ruské literatury, Honzíkova životního tématu, autor však při výběru vhodných textů pohlížel též do období staršího (dílo A. S. Puškina) i blíže k současnosti (tvorba A. I. Solženicyna).

Výbor z celoživotních studií významného českého rusisty Jiřího Fraňka (1922-2007), profesora Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, obsahuje třináct studií zabývajících se převážně ruskou literaturou - Slovem o pluku Igorově, literární tvorbou starších i novějších ruských klasiků (kupříkladu tvorbou Gogola, Babela, Paustovského, Šolochova či Solženicyna). Do výboru jsou zařazeny rovněž texty věnované problematice překladu, například dílu Bohumila Mathesia, anebo Emanuela Frynty, jednoho z nejtalentovanějších poválečných překladatelů. Jsou zde i zajímavé práce z české judaistiky, oboru, který byl pro J. Fraňka po celý život taktéž nesmírně důležitý. Pro čtenáře (a to zdaleka nejenom pro rusisty) nejspíše bude kromě kvality a tematické různorodosti vlastních textů, jež zčásti vycházejí knižně poprvé, nečekaným překvapením také rozsáhlá bibliografie Fraňkova díla, která knihu uzavírá a obsahuje celkem 537 položek.

Nel 1960, Vasilij Grossman, scrittore noto sin dagli anni Trenta e corrispondente di guerra, completò un grande romanzo a cui aveva dedicato quasi dieci anni. Ignorava che il manoscritto della sua epopea, ambiziosa quanto il "Guerra e pace" del Novecento, fosse già sotto esame del Comitato centrale. Nel febbraio del 1961, due agenti del KGB confiscano non solo il manoscritto, ma anche le carte carbone e i nastri della macchina da scrivere, per garantire che non rimanesse traccia del "grande romanzo". I burocrati sovietici percepirono immediatamente la minaccia rappresentata da un'opera come "Vita e destino", considerandola forse più pericolosa del "Dottor Zivago". Ciò che appare come un vasto affresco storico si rivela rapidamente una profonda riflessione sul male. Attraverso le vicende di numerosi personaggi interconnessi, Grossman esplora la natura del male, rivelando come esso si mascheri da bene universale, giustificando atrocità e bassezze. La sua analisi mette in luce la menzogna e la cancellazione della verità, inducendo a piegarsi davanti a ideali sublimi. George Steiner ha osservato che "libri come Vita e destino" superano quasi tutti i romanzi seriamente considerati in Occidente.

Obsáhlý soubor básní známého rusisty (* 1924) shrnuje jeho verše ze 70. a 80. let a vůbec poprvé jej představuje jako výrazného básníka své generace. Honzíkova poetika vychází z důkladného obeznámení se světovou (a zvláště ruskou) poezií 20. století, klíčovou je její epičnost – zvláště u básní, v nichž autor evokuje své válečné zážitky, kdy byl za účast v protinacistickém odboji vězněn. Tematický rejstřík básní je velmi široký: od básních bilančních, načrtávajících obraz celého dějinného období, přes básně společensko-politické (málokdo zachytil v poezii beznadějnou atmosféru husákovské normalizace v 70. letech tak pádně jako Honzík) až četným veršům přírodní a milostné lyriky. Společným jmenovatelem všech básní je stáří, stárnutí – onen životní „podzim“ z titulu knihy, který je v knize evokován s mimořádnou naléhavostí.

In una forzata emigrazione, Solženicyn decide di realizzare il suo antico progetto: esplorare la società russa prima del colpo di stato bolscevico del 1917. Il risultato del suo impegno è "Rudé kolo", un vasto e incompiuto lavoro letterario che cerca di unire la narrazione letteraria con riflessioni filosofiche, religiose e politologiche. "Lenin a Zurigo" è una parte autonoma di uno dei capitoli di "Rudé kolo". Solženicyn ritrae Lenin come un uomo ossessionato da un'unica idea: scatenare la rivoluzione socialista mondiale. Lenin riconosce solo il proprio punto di vista, preferendo la frattura all'interno del suo partito ai compromessi, anche a costo della propria isolamento. Non conosce l'amicizia, si unisce alle persone solo se può sfruttarle per i propri scopi, abbandonandole se non risultano più utili. Si associa anche a imprenditori se può trarne vantaggio. Tra gli amici sfruttati c'è la sua amante Inessa Armandová, ma la sua indipendenza lo infastidisce; preferisce Naděžda Krupská, che è sottomessa e si prende cura di lui. La trama inizia prima dello scoppio della prima guerra mondiale e termina con il noto trasporto attraverso la Germania verso la Russia nel 1917.

Kniha rozsáhlých esejů o ruské literatuře mapuje v autorských medailonech většinu nejvýznamnějších ruských prozaiků a básníků od Puškina po Solženicyna. Zvláštní pozornost je věnována poezii první poloviny 20. století. Kniha, vhodná jako příručka pro studenty, je doplněna bibliografií autorových prací.

E' il rendiconto psicologico di un delitto. Un giovane, che è stato espulso dall'Università e vive in condizioni di estrema indigenza, suggestionato, per leggerezza e instabilità di concezioni, da alcune strane idee non concrete che sono nell'aria, si è improvvisamente risolto a uscire dalla brutta situazione. Ha deciso di uccidere una vecchia che presta denaro a usura... (Dostoevskij)

Vývoj překladatelských teorií a metod. Dějiny teoretického myšlení o překladu a jeho uměleckých prostředcích. Význam českého překladatelství pro dějiny české literatury.

Rozsáhlý výbor Achmatovové lyriky a prózy z ruských originálů vybrala, uspořádala a přeložila Hana Vrbová. Doslov napsal Jiří Honzík. Publikace obsahuje i vyznání Jevgenije Jevtušenka, Margarity Aligerové a Jaroslava Smeljakova věnované básnířce.

Žertovné a satirické historky a anekdoty sedmnáctého století ve staré ruské kultuře. Přeložil a parafrázoval Emanuel Frynta. Vybrala a ediční poznámku napsala Jiřina Táborská. Doslov napsal Jiří Honzík.

Básníci ruského akméismu. Z ruských originálů vybral, uspořádal, obrazový materiál sestavil a medailónky autorů napsal Jiří Honzík. Kniha představuje nejobsáhlejší přehled akméistické tvorby vydaný u nás. Akméismus jako básnická škola i za dobu své krátké existence výrazně ovlivnil mnohé ruské tvůrce vstupující do literatury v 10. a 20. letech 20. století. Četné ilustrace – Chagall, Anněnkov, plakáty, návrhy kostýmů, kresby, fotografie – dotvářejí obraz doby akméismu.

Reprezentativní antologie moderní světové poezie ve velmi kvalitním výběru. Výbor zabírá moderní poezii od jejích prvopočátků, které ztělesňují díla W.Whitmana a Ch. Baudelaira v 2. polovině 50. let 19. století až po období 1. světové války, kdy G. Apollinaire, T.S.Eliot a J.R. Becherdovršovali jednu a zahajovali druhou etapu jejího vývoje. Vedle poezie přináší antologie i ukázky z korespondence, vzpomínek, dobové esejistiky a publicistiky

Z ruských originálů vybral a uspořádal Ladislav Zadražil. Patnáct povídek a novel napsali: Gogol, Odojevský, Turgeněv, Čechov, Kuprin, Leonov a další... Ilustrace Eva Bednářová V knize se to hemží čerty, lesními i domácími skřítky, čarodějkami, ale ke slovu přijdou i vlkodlaci, upíři a záhadné přízraky.

Výbor z tvorby ruských literárních fantastů 18. a 19. století.

Příběh hétery ve 4. století p.n.l. Příběh dívky, která byla vychována jako svobodná a svobodomyslná bytost s nadáním a talentem, který dokázala rozvíjet. Setkala se za svůj život s mnoha filosofy, stála po boku velkému Alexandrovi, byla zasvěcena do tajů duchovna... Hrdinkou historického románu sovětského autora je životní družka Alexandra Makedonského Thais, která s ním sleduje šíření řeckého vlivu od Malé Asie, Egypta až po západní Indii a usiluje o harmonizaci poměrů mezi dobyvateli a obyvatelstvem. Nejlépe vyjádřeno citáty z knihy: - o náboženství "Čím je víra primitivnější, tím více se jí přidržují lidé nevzdělaní, a čím temnější je jejich duše, tím jsou fanatičtější." - symbol kola - kříž se zahnutými rohy, ovšem záleží na směru zahnutí, podle toho je symbolem dobra nebo zla... - nebo jeho postoj k podstatě ženství a mužství "Neklidný a sebevědomý mužský duch změnil světový pořádek, jenž panoval za vlády žen. Kněží vyhlásili všemu ženskému boj. Mužům je bližší rozum než paměť, cit, srdce a duše. Stalo se tak již dávno, kdy člověk ztratil víru v sebe a začal spoléhat na vynálezy nástrojů, čímž se postupně vzdaloval své přirozenosti a oslaboval své vnitřní síly. Ženy žily jinak a zachovaly si víc ze sebe sama, mají silnější duši než muži a taky je v nich víc lásky a vědomí vlastní podstaty..."

Soubor filozofických esejí a poviedok so štipkou fantázie, ktorý je uvozený jednou rámcovou novelou - besedou priateľov, ktorí diskutujú o Rusku, filozofii, umení a rozprávajú si príbehy, jež sú potom čitateľom jednotlivé predkladané. Toto dielo je inšpirované skutočnými stretnutiami tzv. Spoločnosti milovníkov múdrosti.

Román sovětského spisovatele rozvíjí příběh sovětského vojenského útvaru, který se na konci druhé světové války přesouvá z Německa na východní hranice SSSR do bojového postavení proti Japoncům. Osou vyprávění je cesta vlaku přes válkou zničené oblasti vyvolávající dramatické vzpomínky.

Antologie představuje básníky ruského symbolismu. (I. F. Anněnskij, K. D. Balmont, J. K. Baltrušaitis, A. Bělyj, A. A. Blok, V. J. Brjusov, Z. N. Gippiusová, S. M. Goroděckij, V. I. Ivanov, M. A. Kuzmin, D. S. Merežkovskij, F. Sologub, V. S. Solovjov, M. A. Vološin) , kteří tvůrčím způsobem zasáhli do vývoje verše. Z ruských originálů vybral, uspořádal, obrazový materiál sestavil a úvodní studii Poezie ticha a bouře a medailónky autorů napsal Jiří Honzík.

Prózy Alexandra Bestuževa-Marlinského - kritika, básníka a prozaika nesou klamné znamení doby svého vzniku: v nich vrcholí ruský literární romantismus a zároveň už předznamenávají program naturální školy.

Děj druhé dílu románu, tematicky i časově navazujícího na první díl Od prvního dne, je situován do července 1941. Také zde je hlavní postavou generál s vojevůdcovským talentem, který se probil z německého obklíčení a vede jednotky do náročných operací.

Výbor z poezie představitele ruského romantického básnictví 19. století. Knížka jej představuje ponejvíce jako tvůrce básnických miniatur, který v nich načrtává proměnlivost přírodního lidského bytí, stesk nad míjejícím časem, odhaduje a předznamenává mnohé z osobních a společenských krizí a lyricky postihuje filozofický svět romantismu.

Kniha českých rusistů je pokusem o nahrazení dosavadních encyklopedií o klasické ruské literatuře dílem původním, přihlížejícím k současnému stavu bádání. Nejde o tradiční dějiny literatury, ale na základě typologického přístupu kliterárním jevům, o charakteristiky, shrnující životní filozofii, společenské postoje, vidění světa i tvůrčí metody velkých ruských literárních postav.

Populárně vědecká knížka sovětského novináře a spisovatele osvětluje některé otázky týkající se paměti. Na základě moderních vědeckých poznatků z psychologie, fyziologie, psychiatrie, neurologie, biochemie a dalších disciplín charakterizuje jednotlivé druhy paměti, vysvětluje, co je genetická paměť, kde jsou hranice paměti, vztah emocí k paměti, spolupráci krátkodobé a dlouhodobé paměti, vznik paměťových stop, funkci čelních laloků aj.

Knížka toulek, přemýšlení a vzpurné víry v člověka sestavená z vyprávění Maxima Gorkého a z veršů ruských lidových balad. Je v ní řeč o lásce, statečnosti, vzdoru, o kráse širokých prostorů i o bídě sobectví, malichernosti a ošklivosti života a také o síle, kterou může člověku v boji se zlem dát kniha. Přemýšlí se tu i o tom, jak se vandrování životem proměňuje ve vyprávění spisovatele v povídku nebo román.

Výbor přináší deset novel a povídek ruského romantického filosofa, spisovatele, hudebního kritika a teoretika, jenž se zabýval i studiem přírodovědným a společenskovědným. Kniha zahrnuje jednak jeho prózy mravopisné apsychologické, zejména tzv. "příběhy z velkého světa" (např. KněžnaMimi, Zpověď vládního rady), a jednak prózy romanticko-filosofické, jež jsou volnými variacemi a motivy ze života umělců (např. Malíř, Sebastián Bach, Beethovenůvposlední kvartet). Předmluvu "Fragment ruského romantismu" napsal Vladimír Svatoň. Přeložil a vysvětlivkami opatřil Jiří Honzík.

Východiskem výboru z díla předního představitele dnešní sovětské poezie, patřícího k básnické generaci, kterou lidsky a umělecky formovala Velká vlastenecká válka, byl shrnující, autorem pořízený soubor Rovnodennost a část básní ze sbírky Dni. Verše smyslově plné a přitom nepopisné obraznosti evokují v písňově plynulém tónu zážitky z osudových válečných let čtyřicátých a zrcadlí i básníkův angažovaný postoj k dnešku.

Condannato a quattro anni di deportazione seguiti da sei di confino, nella colonia penale Dostoevskij si ritrovò a toccare con mano il male, non soltanto nella sua forma metafisica, ma nella sua espressione concretamente brutale; e soprattutto si ritrovò a toccare con mano la presenza di un abisso incolmabile tra sè, intellettuale nobile, e i detenuti comuni, il popolo. Pur privato dei suoi diritti di nobile, pur sottoposto alle stesse regole e privazioni, l'autore non fu mai riconosciuto compagno dei suoi compagni - si trovò sempre di fronte alla stessa solitudine che avrebbe accompagnato il Raskol'nikov di "Delitto e castigo" nella prima fase della sua permanenza nella colonia penale. E, tuttavia, Dostoevskij divenne anche conscio di una nuova forma di consapevolezza. "Di sicuro per me non è stato tempo perduto", scriverà al termine della condanna. "Se anche non ho conosciuto la Russia, certo il popolo russo l'ho conosciuto bene, come pochi credo lo conoscano." Molti dei protagonisti delle sue opere future hanno un loro prototipo negli individui incontrati durante la permanenza nella colonia penale. "Memorie da una casa di morti" si focalizza sull'analisi psicologica del forzato: pur essendo ancora lontano dalla ricerca "dell'uomo nell'uomo" che si svilupperà a partire dalle "Memorie del sottosuolo", Dostoevskij già si sta muovendo in quella direzione: è la psicologia del forzato quello che lo interessa.

Teoretická studie (z roku 1923, v přepracovaném vydání z roku 1963) se zabývá uměleckým objevitelstvím a problémy poetiky F.M. Dostojevského, zkoumá výstavbu jeho díla a jeho výrazový systém. Dospívá k závěru, že Dostojevského nový druh románu - polyfonní román, jehož postavy existujínezávisle na autorském slově i na sobě navzájem - znamená mimořádný přínos k rozvoji prózy i uměleckého myšlení. Doslov (napsal Radegast Parolek) upozorňuje na pozdější publikace na toto téma, které do určité míry korigují Bachtinovy postřehy.

Výbor z básnického díla klasika ruské literatury (1821-1878). Verše, které v ruské literatuře poprvé ve větší míře obracejí pozornost na otázku sociální a na dosud tabuizovaná témata, jako jsou např. osudy prostitutek a osudy lidí ze společenské spodiny, a které přinášejí i novou kvalitu básnických prostředků, záměrnou depoetizaci ve střízlivě věcném jazyce, plném prozaismů a hovorových lidových obratů. Výbor je rozčleněn do těchto oddílů: Rašení, Kruté krásy, O svobodě slova; v závěru je zařazen epos Kdo žije šťastně na Rusi.

Na básníky přírody, jejich nálad a proměn, je ruská poesie minulého století obzvláště bohatá. Málokterý z nich však věnuje svou tvorbu tak téměř výhradně domácí přírodě jako právě vstevník Lva Tolstého a Turgeněva, A. A. Fet. Scenérií jeho veršů je proti Puškinovu a Lermontovovu Černomoří a Kavkazu neromantická, klidná středoruská krajina, snímaná ve svých všedních, neromatických podobách. A přece je Fet romantik, básník prchavých přírodních nálad, impresionista soumraku a měsíčního svitu, který metodou neurčitých náznaků a zámlk – zvláště od osmdesátých let – zároveň i předjímá poetiku symbolistů. S přírodou jsou u něho vždy neoddělitelně spojeny také volné meditace a verše milostné, které v tlumených tónech vyjadřují intenzivní citové zážitky. Kromě toho je Fet i jedním z největších melodiků ruského verše, „Chopinem ruské poesie“, připomíjnajícím místy svou intonací hudebnost verše Verlainova. Z ruských originálů vybral a přeložil Ivan Slavík. Předmluvu napsal Jiří Honzík. Graficky upravil František Muzika.

Výbor z básnického díla Puškinova a Lermontovova současníka, jehož reflexivní verše vynikají opravdovostí a myslitelskou hloubkou. Tematicky se zaměřil hlavně na přírodní a milostnou lyriku. Předmluva Jiří Honzík: „Ťutčevovo básnické dílo“.

La Resurrezione (1899) è l'ultimo dei grandi romanzi di Tolstoj. Racconta la storia di un nobile che cerca di redimere la sofferenza inflitta, nella sua giovinezza, a una ragazza contadina che finisce prigioniera in Siberia. La visione di Tolstoj della redenzione attraverso il perdono amorevole e la sua condanna della violenza dominano il romanzo. Un racconto intimo e psicologico di colpa, rabbia e perdono, Resurrezione è al contempo una descrizione panoramica della vita sociale in Russia alla fine del XIX secolo, riflettendo l'indignazione dell'autore per le ingiustizie sociali del mondo in cui viveva.

V románu Rudin (1856) ukázal autor osud lidí schopných, nadaných a ušlechtilých, kteří v dusném ovzduší samoděržaví hledali správnou životní cestu, ale nedokázali ve své době překonat překážky, jež bránily uskutečnění jejich ušlechtilých plánů. Šlechtické hnízdo (1859) je obraz života na statkářském panství, plný lyrismu a lásky. Jemně prokreslené postavy při vší své kráse a opravdovosti nejsou s to pohnout vývoje a probojovat sobě a svému okolí nové a lepší formy života. Oba romány jsou prolnuty hlubokým citem vřelé lásky k vlasti. Doslov napsal Jiří Honzík.