Vlasta Tafelová Ordine dei libri (cronologico)

Действие нового романа Бориса Акунина происходит параллельно в двух временах: в наши дни и в XVII веке. Историк Николас Фандорин идет по следам своего предка, офицера царских мушкетеров.

Avventuriero, angelo nero, influente consigliere politico e spirituale dei Romanov, santone con poteri taumaturgici e tragica vittima di una congiura di palazzo, Rasputin resta senz'altro una delle figure più misteriose e affascinanti della storia russa. L'autore ne ricostruisce la figura e la storia alla luce di inediti documenti riscoperti negli archivi sovietici.

In »Jahre des Terrors« führt Rybakow die Geschichte der Freunde fort, die am Arbat zusammen aufgewachsen sind und die zu Beginn der dreißiger Jahre mehr und mehr in den Sog der politischen Ereignisse geraten. 1935 beginnen in Moskau die Schauprozesse, die mit den Trotzkisten endgültig aufräumen sollen. Der Druck des Terrors vergiftet die Atmosphäre in den Familien und zwischen den Freunden, führt zu charakterlichen Verkrümmungen, zu Feigheit und Denunziantentum. Angst vor Verhaftung hat jeder. Mit seiner Rachsucht, seinem Verfolgungswahn und den Säuberungen, die bis in seine eigene Familie gehen, bestimmt Stalin die politische und kulturelle Szene, und so tritt er immer mehr in den Vordergrund der Romanhandlung. Rybakows aufrüttelnder politischer Roman ist eine Abrechnung mit Stalins Unrechtregime, wie »Die Kinder vom Arbat« ein Protest gegen Willkür und Terror.

Soubor třinácti povídek představuje básníka, prozaika, esejistu a překladatele Jana Zábranu (1931-1984) jako mimořádného autora povídek, průkopníka užívání hovorového jazyka a slangu v české próze a významného prozaika let padesátých, kdy povídky vznikly. V knize je obsaženo sedm povídek již dříve knižně vydaných, jedna povídka publikovaná časopisecky a pět zcela neznámých prozaických textů. Hrdiny Zábranových povídek jsou většinou mladí lidé, pracující na počátku padesátých let v dělnických profesích či pohybující se na okraji společnosti. Povídky jsou dokonale vystavěné a mají strhující tah. Klíčový je též jejich jazyk, v jehož užívání byl Jan Zábrana suverénním mistrem.

“Per annientare il diavolo è permessa, si capisce, qualsiasi alterazione della verità – e così il mio romanzo scritto nove anni prima, nel 1920, è stato presentato come la mia ultima opera. È stata organizzata una persecuzione quale non si è mai avuta nella letteratura sovietica.” Tratte dalla lettera che Evgenij Zamjatin (1884-1937) spedì a Stalin nel 1931 nel tentativo di vedersi commutata in esilio quella “privazione della possibilità di scrivere” che pesava sul suo animo come una “pena di morte”, queste parole sono la testimonianza della dura censura che colpì Noi, l’avveniristico e lungimirante atto d’accusa contro la spietata e progressiva diffusione del taylorismo nella società sovietica e la morsa totalitaria in cui la Russia sarebbe rimasta strangolata sotto il regime di Stalin. Nella città di vetro e di acciaio dello Stato Unico gli individui sono ridotti a numeri e vivono nel rigoroso rispetto dell’autorità del Benefattore, garante assoluto di una felicità “matematicamente” calcolata. Non esistono né vita privata né intimità. Le pareti degli edifici sono trasparenti, e anche il tempo dell’amore è scandito da orari e modalità rigorose. Scritto in forma di diario tenuto dal costruttore di una macchina spaziale, l’Integrale elettrico, che avrebbe il compito di esportare in tutto l’universo “il benefico giogo della ragione”, Noi incarna una delle più sofisticate e lucide anti-utopie della letteratura novecentesca.(less)

Novela přináší vyprávění o čtyřech starých mužích, které kdysi pojila velmi pevná pouta: tři z nich byli bratři, dva přátelé na život a na smrt. Pouta se zpřetrhala, když jeden z nich z touhy po dobrodružství utekl z domova. A vrátil se až jedné soboty, po 56 letech. Teprve pak si vyjasňují mnohé, co je pálilo ve vzájemných vztazích, a shledávají, že některá pouta nezpřetrhá ani čas.