Jiří Dynka Libri

Kniha Naučná stezka Olšanské hřbitovy je sbírkou vycházkovou. Cílem básníkových výletů však není nespoutaná divočina, nýbrž jsou to převážně městské parky, zahrady či právě hřbitovy. V tomto poněkud umělém prostředí může citlivý, ale stále jakoby nezúčastněný pozorovatel studovat flóru po svém způsobu: "...na polštářky dlaně položeno poupě / vypouklé růžovostí..."či "...v palčákových mrazech prokřehnou žaludy / i pod kloboučky! Dnes vyhlazovací vítr / prověřuje odlomitelnost dubových větví..."Proměnlivost, cykličnost, a hlavně pomíjivost přírody ponoukají Jiřího Dynku - stejně jako pokolení básníků před ním - k paralelám s lidským bytím. Nevychází mu však z toho nějaká tradiční přírodní lyrika. Zachovávaje si svůj originální styl, vydobytý z let experimentů, pojímá tvůrce báseň jako silové pole. Přesahy, zlomy, "zvukové významy" i jistá básníkova zaumnost, či řekněme svrchovanost autorského záměru, tu přitahují jako magnet čtenářovu fantazii a vnímavost.(Jan Nejedlý, z recenze sbírky)

Důvěrný jazykový duet, intimní básnické dvojgesto. V nové Dynkově sbírce cérečky-víly tančí (některé ještě „pod zákonem“) pomíjivé věčné tance se stárnoucím básníkem „JV“. Jsou ty dívenky často umolousané, sociálně odstrkované, „čurající“, „kakající“ a bůhvíco — přesto ale, a tím víc přečisté, přesladké, růžovounké, voňavoučké, ryzí. A tak drásavě osamělým básníkem milované! Básníkem na tomto světě až do posledního výdechu plným touhy; nenaplněné, protože nenaplnitelné, bolestné, krvácející, a tedy nějak i božské. Čistému vše čisté, chtělo by se šeptnout, i „dívčí zadek / vytřený jeho milostnou básní, jí věnovanou“.A celý ten tanec, celý ten arciže cudně necudný „biochémický“ rej měl — totiž má — výsostně senzitivního svědka. Vyvoleného. Jiřího Dynku, který propůjčil svá ústa, srdce i slabiny tomu, jenž bývá zván „kyjovský solitér“: „totálně hendikepovaný, na pokraji impotence, / psychika je plná prázdna a chladu… / piju ze zoufalství vsedě, nebo vleže — z toho / mne může dostat jen nějaká harmonie dívčí… “ neboli „van ženství do prázdnoty…“ Dynka a Veselský — Jiří a Jiří — pokrevní příbuzní. Veselský osudem, Dynka volbou, leč v posledku osudem jak jinak též. Kdo je kdo? Básníci se prostupují, hranice mizí, Duch vane, kudy chce, krev se bez ochrany mísí… Osudových sbírek nedozrává mnoho, tahle však zdá se mi být jednou z nich. Nejen tady, ale i v nekonečnu „na onom světě“. Milan Ohnisko

Paměti penzisty (začátečníka). Odpočítávání měsíců od smrti matky… Budování knihovny poslední vůle… Prodlévání u náhrobků básníků… A pomyslně i u náhrobku vlastního: Ať nic nepřipomíná, kým jsem byl. Dynkova nezaměnitelná, laserově přesná básnická řeč snoubí strohou dokumentárnost s láskyplnými gesty. Jako když na černou hlínu padají třešňové květy.

Svazek obsahuje sbírku experimentálních a postmoderně laděných veršů českého autora střední generace. V této poezii se autor zaměřuje na erotickou stránku lidského života, která je však prezentována především v siláckých gestech a naturalistických výrazech.

JD esemeskuje (posílá psaníčko) JAP: hry I — IV Thomase Bernharda vtěsnány vlevo: vedle Tvé veleknihy Všecko napsané s věnováním — Milému liliovému… Modlitba před spaním (á la Vrchlický): Bože, když vidím Bernhardů svých řad, já mohu klidně spát… když vidím Ztroskotance… Rozrušení… Mýcení (Rozčilení)… Vyhlazení (Rozpad)… Básnická sbírka.

Sbírka veršů se silným erotickým nábojem českého experimentátorského básníka.

Cyklus Kavárny je básnický miniprůvodce po pražských kavárnách – jmenovitě to jsou Garden café Taussig, Bio Oko, NONA, V lese, Fra… včetně Týnské literární kavárny, která byla vybrána do ročenky Nejlepší české básně 2015. Oproti muskulatuře maskulinních hospod se v kavárnách zjevně víc mísí mužské i ženské svaly (okolo žeber)… interiér i exteriér: skrz okenní průhledy… niterné i jsoucí vně… usedlé i výletní… zároveň! To všechno se promítlo do poetiky Kaváren: do jejich portrétů se zřetelem v prvním plánu na konverzační atmosféru – líviovou lenkovou – přenosnou z jedné kavárny do druhé, a přece specifickou – vyjádřenou druhým plánem: výletním – s důrazem na let, respektive na extázi! Výtvarný doprovod Foto-makulatury Zdeňka Macháčka.

K své jubilejní (desáté) sbírce Dynka uvádí: „Nevěřím, že jsem žil. Kdykoliv jsem měl volnou chvilku. Poukázat na skutečnosti, které jsou tytam. Beton této lokality, vazkost bahnitých nánosů, latě, lezecké stěny. Nevěřím, že žiji.“ Pomor je nesporně korunou Dynkových sbírek předchozích. Svrchovaná hra zkratek a aluzí, dechberoucí intimita. Utkáno filigránským básnickým jazykem!

Experimentální poezie mladého avantgardního autora.