Lubomír Martínek Libri

Ve čtyřech příbězích jsou ilustrovány vnitřní obtíže lidí vracejících se do rodné země. Ačkoli autor v příbězích zpracovává téma návratu ze čtyř různých pohledů, hlavním tématem je vyrovnání se s emigrací. Příběh Polynésana Tatiha, který knihu uvozuje, je poměrně samostatný; v dalších autor předkládá prostřednictvím svých hrdinů pohled na Čechy, respektive Pražany, z vnějšku, očima lidí, kteří se zde buď nenarodili, nebo zde alespoň delší čas nežili či žít nadále ani nechtějí. V jejich vnitřním, zevšeobecňujícím pohledu jsou pak lidé, kteří zde zůstali,"přečkali" zlé časy a žijí, přes všechnu svou pitoresknost, poněkud beztvaré, šedé, sobecké a všeobecně nehezké stádo, z něhož oni, výjimeční a osamělí, se samozřejmě vymezují. Nalézt cestu z ulity výlučnosti - společenské i jazykové - a vyřešit tak své životy však nejsou schopni. Autor se vypisuje z vlastního traumatu a vrací se k tématu některých svých dřívějších textů - hledání životní i jazykové identity vykořeněného člověka.

Román Lubomíra Martínka Zpoždění nabízí pohled do různých společenských kultur a konfrontuje jejich názory a zvyky s úpadkem klasických hodnot. V první části, „Stín pochybnosti“, se protagonista Bartoloměj Kubizňák ocitá na makasarském letišti, kde s ostatními cestujícími čeká na nejasně zpožděný let. Tato situace vyvolává rozmanité reakce lidí různých národností a povah, což vede k napětí a dočasným spojenectvím. Zvláštní pozornost si Kubizňák zaslouží od Xaviera Lebigra, jehož klid a nadhled v těžkostech vzbuzují sympatie, ale i ostych. Přátelství se formuje až při loučení na frankfurtském letišti. Druhá část, „Smrt nerozchodíš“, se odehrává o několik let později, kdy Kubizňák a Lebigre cestují Tureckem a Balkánem. Během tříměsíční cesty vedou dialogy o válce, historii a utrpení. Jako dospělí muži různých národností – Čech a Francouz – ukazují drobné rozdíly v pohledech, přestože mají společné východisko. Knihu uzavírá epilog, který zachycuje Lebigrovo umírání a jeho vnitřní úvahy o smyslu a naplnění lidského života.

Román známého spisovatele (Persona non grata, Mys dobré beznaděje, Palimpsest) se skládá ze tří částí, v nichž se jednotlivé úseky vyprávění stále zkracují, až končí v jednovětých řádcích. Jde o jeden z nejkrajnějších pokusů o průzkum možností prozaického textu v české literatuře.

Reflexivní próza přibližuje epistolární formou život a dílo českého exilového spisovatele Jana M. Kolára. Autor představuje rozporuplnou osobnost již zemřelého a téměř zapomenutého prozaika, esejisty a novináře, vzdělaného a kultivovaného představitele poúnorové emigrace. Autor jako vypravěč údajně v roce 1983 poprvé náhodně objevil jeden z jeho francouzsky psaných románů v Paříži, o čtyři roky později v Německu, kde katalogizoval díla zakázaných českých autorů, si mohl přečíst jeho korespondenci příteli a později i další romány, eseje i poznámky. Polemika a konfrontace s názory tohoto spisovatele mu umožňuje ujasnit si vlastní myšlenky a postoje. V dopisech, které mu adresuje, rozvíjí své úvahy o literatuře a jejích tvůrcích, o literárním stylu, o rasismu, křesťanství a víře, o politice a politicích, o samotě a především o životě v exilu. Nekompromisně odsuzuje období normalizace v Československu, které deformovalo lidské charaktery, a vyjadřuje i své rozčarování z polistopadového vývoje české společnosti.

„Následující texty vznikaly nezávisle na sobě, někdy na cizí podnět, jindy pouze jako pokus pojmenovat cosi, co se vnucovalo s rostoucí naléhavostí a čeho jsem se mohl zbavit pouze pošpiněním papíru. Formu esejí na sebe vzaly patrně díky původnímu významu tohoto slova, tj. pokus. Představují tedy především svědectví slabosti, jež si nedokáže odepřít zprávu o krajinách, o něž při svých blouděních zavadila.“ Jednotlivé kapitoly jsou sestaveny z kratších, navzájem komunikujících aforistických textů.

Proč lidé tolik odmítají vidět? Odpověď na tuto otázku hledá autor prostřednictvím Lynkea, Argonauta proslulého svým ostrozrakem. Autorův zástupce, jehož předobraz se plavil po vlnách, brázdí široká pole vědění a poznatků, z nichž se snaží dobýt porozumění, proč slepota světem vládne. Záznam jeho pouti za pochopením se čtenáři podává v podobě hutného knižního eseje.

Psaný rozhovor spisovatele Lubomíra Martínka a výtvarníka Karla Halouna obsahuje kritické úvahy o normalizaci i současné společnosti a kultuře. Zajímavý dialog dvou osobností vyhraněných názorů přináší reflexi normalizačního období i polistopadového vývoje. Oba dva nonkonformní protagonisty spojují ostře negativní postoje jak ke komunistické totalitě, tak ke společnosti konzumu a požitkářstí. Martínek navíc obohacuje publikaci svými zkušenostmi z emigrace. Vedle politického vývoje se Martínek s Halounem ve svých úvahách a vzpomínkách vyjadřují ke své umělecké tvorbě, kultuře, společenské atmosféře či proměnám morálky uplynulých čtyřiceti let. Knížka vznikla na základě dlouhodobé elektronické komunikace obou autorů.

Kniha volně navazuje na Martínkovu sbírku textů Nomad's Land. Jeho pokus (v původním slova smyslu) nastínit imaginární portréty cizince, nomáda a blouda, je autorovou završující úvahou o svém věčném putování a nesamozřejmosti lidské existence na konci tohoto století. Skládá se ze tříčástí: - Cizinec - Nomád - Bloud

Kniha esejů a poetických záznamů evokuje atmosféru nekonvenčních prostředí Paříže a přibližuje jejich rázovité obyvatele, zejména z nejdelší linky metra.

V autobiografické próze, která je pásmem záznamů a úvah inspirovaných putováním do Indonésie, se Lubomír Martínek mimo jiné soustavně vymezuje vůči životnímu stylu založenému na těkavě povrchní konzumaci zážitků. Jeho Muškátový oříšek tak není jen osobitým, "antituristickým" cestopisem, ale také polemicky zahrocenou esejí o "běžných povinnostech člověka", který se rozhodl na svých cestách vzdorovat myšlenkovým stereotypům a kulturním předsudkům. Vzor kázně v myšlení a stylu, která je předpokladem takto vedeného zápasu o neodvozený výraz, Martínek nachází zejména v románové tvorbě Josepha Conrada a Roberta Musila, již v textu průběžně reflektuje.

Vypravěč třinácti krátkých próz, které svou formou volně navazují na Martínkův úspěšný povídkový soubor Olej do ohně, je pozorným svědkem výjevů, dějů a osudů, jejichž aktéři se z pohodlného lpění na předsudcích či z marnivé touhy vyhovět očekávání svého okolí zaplétají do sítí sebeobelhávání a dobrovolně se tak vzdávají vlastní svobody a důstojnosti.

Psychologické příběhy nejrůznějších emigrantů a uprchlíků, zoufale hájících svou nezávislost, se odehrávají v blíže neurčeném přístavu ve svobodné, ale nemilosrdné zemi. Všechny povídky spojuje jedno dějiště - nevlídný přístav v nejmenované zemi, který je útočištěm zoufalců a běženců z celého světa. V tomto zhuštěném prostoru předkládá autor rovněž zhuštěné příběhy, v nichž se zamýšlí nad problémy emigrace a lidské individuality vůbec. Jeho hrdinové přežívají a udržují si nezávislost a lidskou důstojnost pomocí osobitých životních postojů, které se jim zároveň v kritické situaci často stávají osudnými. Jejich poznamenání z domovských zemí jim často zabraňuje udržet normální partnerský vztah či obstát v tvrdé konkurenci, zásady, které jim doma pomáhaly udržet jakžtakž rovnou páteř, se ve svobodné zemi mohou stát překážkou. Povídky jsou velice jemnými psychologickými sondami, někdy až na hranici eseje, zároveň jsou však velmi dramatické, gradované a výrazně vypointované.

Současný psychologický román o mezilidských vztazích. Hrdina knihy, dobrodruh Jeroným Fok, připluje do Afriky, aby tam zůstal přes zimu. Hned se však dozví, že jeho přítel Olaf Sverdrup utrpěl mezitím v Norsku těžký úraz a potřebuje jeho pomoc. Je naštvaný, ale nakonec zvítězí nad svou přirozenou leností a alibismem a skutečně odplouvá za svým přítelem do Norska. A Vy máte možnost tuto nevšední cestu prožít s ním, máte možnost jej dobře poznat včetně jeho názorů na život a lidi.

Výběrový almanach poezie od kmenových autorů nakladatelství Alisa

Kniha úvah, postřehů, glos i aforismů, které se zabývají jazykem jako prostředkem mezilidské komunikace. Snaží se vyjádřit situaci člověka, který se ocitá v neznámém prostředí a uvědomuje si svou závislost na jazyku, který přestává být pouhým nástrojem dorozumívání. Získává určitou samostatnost, vymaňuje se z moci jedince a dokonce jej začíná ovládat. Samotný jazyk komentuje své nové postavení se značnou ironií. Sleduje používání určitých slov, zaznamenává jejich oblíbenost, zneužitelnost i měnící se smysl podle situace i doby. Zamýšlí se nad složitostí verbální komunikace, která může vést až k nedorozumění. Prózu tvoří volný tok myšlenek, často bez logické návaznosti, který má v některých pasážích blízko k automatickému textu surrealistů. Autor bohatě využívá všech možností češtiny. Kombinuje spisovný i nespisovný jazyk, hodně používá synonyma, nevyhýbá se ani vulgarismům. Dílo, které poprvé vyšlo r.1991 v Paříži v Edici K Jiřího Koláře, nepatří k lehce přístupným a osloví asi jen úzký okruh čtenářů.

Rozpravy, polemiky a úvahy o důstojné náplni života a obhajoba práva rozhodovat o vlastním bytí i na jeho konci, když člověk ztrácí možnost ukončit život vlastními silami, tvoří jádro textu. Autor se v českém prostředí roku 2019 zabývá ožehavým tématem eutanazie, přičemž se pokouší vymezit složitý pojem prostřednictvím dialogů a osobních úvah. Kniha naznačuje různé aspekty tohoto tématu, které mohou sloužit jako výchozí body pro vlastní úvahy čtenářů, a to bez ohledu na jejich postoj k dané problematice. Chronologický přístup autora začíná popisem loučení se zesnulým přítelem, po němž se postupně rozpravy mění v úvahy o důstojnosti života. Toto pátrání se proměňuje v obhajobu práva rozhodovat o náplni vlastního života, i když autorovo stanovisko k tomuto závažnému rozhodnutí je jasně deklarováno. Přesto se nevyhýbá nejistotě a složitosti spojené s tímto tématem. Kniha také nabízí pohled na opačné názory, vycházející z různých premis a argumentů, což obohacuje diskusi a umožňuje čtenářům zvažovat různé perspektivy.

Kniha Lubomíra Martínka má bilanční charakter a rozděluje život protagonisty do pěti barevných období: bílého, černého, modrého, červeného a žlutého. Předchází jim „soukromý pravěk“, část dětství bez vlastních vzpomínek. Závěrečná část, mimo barevné spektrum, obsahuje objevy hlavní postavy, která je do značné míry alter egem autora. Na tomto základě Martínek vytváří strukturu z krátkých, často fragmentárních epizod, které skládají portrét - mozaiku. Fragmenty odkazují na klíčové okamžiky života protagonisty, na křižovatky, kde se musel rozhodovat o dalším směru, nebo se uchýlit do různých forem fatalismu. Při objevování vlastních možností mu pomáhají postavy, s nimiž se setkává, a před čtenářem se objevují osoby zcela neznámé, známé pouze zasvěceným i veřejně známé. Hrdina, díky různým prostředím, vytváří kaleidoskop, jehož cílem je naznačit absurditu a paradoxnost přístupů k realitě. Klíčové otázky, na které protagonista hledá odpovědi, se týkají existence, etiky a identity: Co je ochoten snášet? Jaké kompromisy je ochoten udělat? Jak hluboko pronikne do života druhých? A je možné znát druhé lépe než sebe sama? Je vůbec možné splnit příkaz „poznej sám sebe“?

Kniha je podobně jako Nomad's Land sbírkou esejů, v nichž jde především o "ohmatávání pulsujícího světa a části takzvané skutečnosti". Texty vznikaly z nejrůznějších pohnutek v průběhu uplynulého desetiletí, což se na nich nevyhnutelně projevuje, ačkoli jejich nedílnou součástí je snaha vymknout se z úzkého a omezujícího rámce kontextu i doby. Mezi Petěrburgem a New Yorkem, Čínou, Amerikou a Polynésií tak vzniká chatrná pavučina vztahů nejen vzájemných, ale i ke kultuře, civilizaci, Evropě a světu.

Dva popisy putování nezakotveného tuláka a jeho mladé partnerky po Dálném východě a Anglii jsou obrazem bezbřehé lidské svobody.

Francie od 19. století vítala zahraniční přistěhovalectví, a obyvatelé českých zemí nebyli výjimkou. Každý migrační proud do francouzských měst a venkova přinášel jedinečné sociální vztahy mezi imigranty. Mezi původním domovem a novou zemí, kde hledali nový život, vznikalo napětí. Fyzický přesun byl jen vnějším projevem změny existence, zatímco skutečné přemísťování součástí původního domova probíhalo v myslích migrantů. Kniha se zaměřuje na neviditelné přesouvání českého domova do francouzského prostředí a na zpětné vazby na domov v české kotlině. Analyzuje motivy a smysly přesídlení jednotlivců a zkoumá kulturu obou domovů, dospívajíc k tezi o bipolaritě touhy po svobodě a zodpovědnosti za osudy těch, které migranté nechali za sebou. Text se dotýká moderního českého exulantství, reprezentovaného Josefem Václavem Fričem, a zmiňuje jednotlivce zahraničního odboje během první světové války, jako rivalitu mezi Františkem Kupkou a Edvardem Benešem, či blízkost Kupky k T. G. Masarykovi a J. S. Macharovi. Uctívá také sochaře Ottu Gutfreunda, který unikl trestu smrti, a věnuje se dalším osobnostem, včetně básníka a výtvarníka Jiřího Koláře.