Herec Josef Vinklář je důvěrně známý širokému publiku z divadelních jevišť, televizní obrazovky i filmového plátna. V knize vzpomíná na život (nejen) u divadla, i když především k herecké práci se váže většina jeho vzpomínek. Popisuje cestu od svých divadelních začátků u divadla V+W, přes své více než třicetileté angažmá v Realistickém divadle až po Národní divadlo.
Features characters such as: Valjean, the criminal trying to escape his reputation; Javert, the police agent trailing him; the unfortunate Fantine and her daughter, Cosette; the rascally Thenardier; and, above all the splendid street urchin, Gavroche.
Deziluzivní obraz polistopadové společnosti. Jeho outsiderský hrdina pracuje jako vyhazovač v erotickém klubu v severních Čechách a pohybuje se v demoralizovaném světě násilí, prostituce a organizovaného zločinu, kde platí právo silnějšího a jednoduchý systém vzájemných protislužeb; přestože Dušek využívá podobných textových prostředků, nedosahuje román upřímné syrovosti výpovědi jeho „karlínských“ próz.
Tři knihy aforismů první byla věnována ženám, mužům a lásce, druhá přátelství, manželství a životu a třetí pak umění, vzdělání a moudrosti. Kniha citátů nazvaná Velký aforistikon je souborným a rozšířeným vydáním zmíněných knih.
Podle románu Alaxandra Dumase převyprávěl Václav Dušek. Strhující příběh pomsty Edmonda Dantese od jeho útěku z vězení v hrozivé pevnosti na ostrově If až po dokonalý, rafinovaný plán, jak po mnoha letech zničit ty, kteří mu vzali nejlepší léta jeho života, svobodu, snoubenku, otce a čest. Převyprávěná a zkrácená verze
Nazírající na lidi a život nepříliš vážně, spíše lehkovážně, ale převážně nevážně
Ve své slavné knize Mills velkolepě obnažil dvě dominantní tendence hlavního proudu sociologie své doby - nafouklé dryáčnictví Velké te-orie a mikroskopickou marginálnost Abstraktního empiricismu, a to formou, která zůstává stejně tak důležitá a živá (a někdy i zábavná), jako byla před čtyřiceti lety. ... Čtyřicet let je v sociálních vědách dlouhá doba. Mění se jak styly a slovník, tak i převládající paradigma-ta. V době, kdy Mills tvořil, byl administrativní výzkum rostoucím odvětvím, a proto si jej také vybral jako objekt v Sociologické imagi-naci. Uprostřed studené války byl abstraktní empiricismus užitečný nejen pro korporace, ale i pro vládou sponzorované plánování.
Autobiograficky laděné vyprávění o příbězích party karlínských kluků, kteří prožívají bouřlivá léta dospívání bez dostatečného zájmu a péče dospělých. Chlapci se při svém osobitém podnikání dostávají do řady sporných situací, které v mnoha případech překračují hranici zákona. Autorovy vzpomínky na léta prožitá v pavlačovém domě na pražské periferii mají autentickou atmosféru, kterou ještě zvýrazňuje účelově použitý slang.
Hrdina románu, který se koncem padesátých let pohybuje po severních Čechách, má problémy s tehdejšími poměry, s malicherností a tupostí místních funkcionářů.
“Tutte le famiglie felici si somigliano; ogni famiglia infelice lo è a modo proprio” “Qual è il vero peccato di Anna, quello che non si può perdonare e che la fa consegnare alla vendetta divina? È la sua prorompente vitalità, che cogliamo in lei fin dal primo momento, da quando è appena scesa dal treno di Pietroburgo, il suo bisogno d’amore, che è anche inevitabilmente repressa sensualità; è questo il suo vero, imperdonabile peccato. Una scoperta allusione alla sotterranea presenza nel suo inconscio della propria colpevolezza è il sogno, minaccioso come un incubo che ritorna spesso nel sonno o nelle veglie angosciose, del vecchio contadino che rovista in un sacco borbottando, con l’erre moscia, certe sconnesse parole in francese: Il faut le battre le fer, le broyer, le pétrir [...]. Il ferro che il vecchio contadino vuole battere, frantumare, lavorare, cioè distruggere, è la stessa vitalità, il desiderio sessuale, l’amore colpevole e scandaloso di Anna; e così essa lo sente e lo intende come la colpa che la condanna[...]. Ed è quel vecchio a farle improvvisamente comprendere cosa deve fare: distruggere quella vitalità, e cioè distruggere se stessa per espiare la sua colpa.” Dalla Postfazione di Gianlorenzo Pacini
