Eduard Hodoušek Ordine dei libri

Juan Preciado torna a Comala a cercare il padre, Pedro Páramo, che non ha mai conosciuto. Ma Comala è un paese di ombre: molte voci, molte storie, e tutte sembrano provenire da un altrove misterioso. Juan Preciado dice: «Vedo cose e gente dove forse voi non vedete nulla». Ma il discrimine tra cose, gente e nulla è molto difficile da percepire e lui stesso è destinato a confondersi nel mormorío generale. Nessuno come Rulfo ha saputo rendere la coesistenza di passato e presente, della vita e della morte, raccontare il tempo come eterno e immobile in cui tutto ciò che sta succedendo è già successo. Anche per questo è stato ammirato da Borges, García Márquez e Cortázar. Di certo Pedro Páramo è considerato il punto di svolta della narrativa ispano-americana del Novecento.

Mladá, krásná a počestná Ana Ozoresová se v manželství se starým soudcem cítí zklamána ve svých erotických a mateřských touhách a hledá naplnění svého života v jiném vztahu. Děj příběhu se odehrává od října 1875 do října 1978 ve společnosti hlavního města provincie Vetusty. Drama je zasazeno do prostředí španělské šlechty atakované již novou buržoazně orientovanou aristokracií.

Další ze svazků Slovníku spisovatelů je zasvěcen autorům z Pyrenejského poloostrova a vedle autorů španělských a portugalských zahrnuje i další literatury tohoto regionu: galicijskou, katalánskou, baskickou atd. Kniha jistě potěší nejen všechny zájemce o hispanistiku a portugalistiku, literární a divadelní vědce a kritiky, ale svou přístupnou esejistickou formou je určena všem zájemcům o literaturu, divadlo a kulturu vůbec.

Erst ein halbes Jahrhundert nach ihrem Tod wurde die Bildhauerin Camille Claudel als das entdeckt, was sie war – eine herausragende Künstlerin. Mit achtzehn begegnete sie dem 23 Jahre älteren Bildhauer Auguste Rodin. Sie wurde seine Schülerin, Muse und Geliebte. Eine künstlerische Lebensgemeinschaft entstand, von der jedoch vor allem Rodin profitierte. Enttäuscht von Rodin, trennte sie sich von ihm, geriet in eine tiefe psychische Krise. Nicht zuletzt die erfolgreiche Verfilmung ihres Lebens mit Isabelle Adjani in der Hauptrolle hat ihr Schicksal einem breiten Publikum zugänglich gemacht.

Santiago Nasar morirà. I gemelli Vicario hanno già affilato i loro coltelli nel negozio di Faustino Santos. A Manaure, "villaggio bruciato dal sale dei Caraibi", lo sanno tutti: presto i fratelli della bella quanto svanita Angela vendicheranno l'onore di quella verginità rubatale in modo misterioso dall'aitante Santiago, ricco rampollo della locale colonia araba. Tutti lo sanno, ma nessuno fa alcunché per impedirlo: non la madre della vittima designata, non il parroco, non l'alcalde, neppure una delle numerose fanciulle che spasimano per il Nasar. E così la morte annunciata lo sorprende nel fulgore di una splendida mattinata tropicale. Ma non per agguato o per trappola: un destino bizzarro e crudele fa sì che la fine di Santiago si compia per un concorso di fatalità ed equivoci, mentre gli stessi assassini fanno di tutto perché qualcuno impedisca loro l'esecuzione. Basato su un fatto reale, Cronaca di una morte annunciata venne pubblicato nel 1981 (un anno prima del Nobel a García Márquez) e, pur nella brevità, rappresenta uno dei vertici della sua narrativa: un romanzo magistrale che sa fondere i toni della tragedia antica con il ritmo di una detective story in una grandiosa allegoria dell'assurdità della vita, l'apoteosi della fatalità.

Slovník přibližuje španělsky, portugalsky, francouzsky a holandsky píšící autory Střední a Jižní Ameriky, indiánskou literaturu a díla španělských kronikářů z doby conquisty. Přehledy jednotlivých národních literatur dané oblasti.

Set in Paris in the mid-1960s, Lucile, a young, rootless woman, finds herself torn between a fifty-year-old businessman and a thirty-year-old hot-blooded, impulsive editor; and, in a companion to the novel, the translator describes the process of rewritin

Ke konci svého krátkého života se García Lorca věnoval stále usilovněji divadlu. Dům Bernardy Albové, poslední dokončená ze zamýšlených "tragédií o španělské zemi", naznačuje další vývoj Lorcova dramatického názoru: směrem k zvnitřnění lyrické složky, tak charakteristické pro jehodivadlo, k jejímu přesunu do těžiště dramatického konfliktu. Znamenalo by to vlastně již poslední etapu cesty básníka-dramatika k nejhlubšímu poetickému smyslu lidského jednání. Neměl jí dojít... Víme také, že Lorca chystal několik dalších komedií. ale to je vše, co o nich víme. Je škoda nenapsaných stránek, nicméně ty napsané - a není jich málo - čekají i po tolika znamenitých inscenacích na nový výklad a nové režijní pojetí. Sami Španělé říkají, že García Lorca, ačkoli je jejich nejznámějším "fenoménem", je jejich dramatikem nejméně známým. Náš výbor přináší z Lorcovy dramatické tvorby tři tragédie a pět her komického žánru (z nich jedna je loutkohra), jež odolaly náporu času a zní dosud svěžím poetickým hlasem.

Dvě novely kubánského autora naší doby. Barokní koncert (1974) se odehrává v Benátkách o masopustě roku 1733, kdy Vivaldi diriguje svou operu o aztéckém králi Montezumovi. Příběh vyjadřuje autorovo přesvědčení o nadčasovosti hudby a souvislosti jejích různých stylů. Harfa a stín (1979) je zamyšlením nad osobností Kryštofa Kolumba, nad motivací jeho objevitelských cest a úvahou o významu připojení Ameriky k Starému světu a také zamyšlením nad historií a problematikou americko-evropských vztahů.